Video-performance (2024)
While yet a child,
And ignorant of life,
I turned my wandering gaze
Up toward the sun, as if with him
There were an ear to hear my wailings,
A heart, like mine,
To feel compassion for distress.
(Johann Goethe - Prometheus )
And ignorant of life,
I turned my wandering gaze
Up toward the sun, as if with him
There were an ear to hear my wailings,
A heart, like mine,
To feel compassion for distress.
(Johann Goethe - Prometheus )
Žiju pro to abych krvácela
V této performanci znovu prožívám mýtus o Prométheovi. Není to jeho oheň, co kradu – ten už ve mně dávno hoří. Jako žena ho nesu od narození. Místo, odkud dávám život, se stává místem bolesti. Řežu se do břicha – vědomě, rituálně – a nechávám krev stékat na kameny. Ležím mezi skalami, vystavená, syrová, zranitelná.
Stejně jako Prométheus jsem potrestaná za dar. On dal lidstvu oheň – já dávám život. A za to musím krvácet. Trest není božský, je společenský. Je zakořeněný v těle, ve výchově, v dějinách. Krvácím za všechny ženy, které byly umlčeny, zkamenělé pod tíhou očekávání, bolesti, viny.
Nejsem obětí. Jsem svědkyní i aktérkou. Krev není slabost – je to paměť těla. Je to dar, který je vidět. Krev, kterou nechávám odtéct, je mojí řečí. Tělo se stává posvátným prostorem, médiem, nástrojem vzdoru.
Skrze bolest se znovu spojuji sama se sebou. Vytvářím si vlastní mýtus. Přepisují se dějiny. Ne od začátku – ale od těla.