Videoperformance (2022)
Čekám až to přejde, ale zůstává ten pocit. nemohu si pomoct. Chybí mi ta část mě avšak i s ní nejsem úplná. Jsem zaseklá v nepříjemném kole kdy nevím zda čekám na mé kompletní doplnění nebo na to až mě přejde ten pocit chybějicího kousku.
Asi se nechci zastavit. Dosažení mého cíle beru jako selhání mne samé.
Asi se nechci zastavit. Dosažení mého cíle beru jako selhání mne samé.
Moje letošní klauzura byla celistvým vývojem. Už od minulého zimního semestru jsem začala pozorovat hejna kavek pohybující se na borských polích. Tehdy jsem započala sbírat moji video banku která se postupem času začala plnit videi formujícíh se kavek. Vždy mě fascinovala jakou formu jejich hejna přebírají a jakou dynamičností se pohybují.
Zprvu jsem se zaměřovala čistě na jejich estetičnost, chodila jsem je pravidelně pozorovat ve snaze jejich hejnům přiřadit význam. Dostala jsem se do jisté slepé uličky, kdy mě pronásledovala jejich přítomnost a připomínala mi moji neschopnost je uchopit a zpracovat.
Čekala jsem,
Chodím sama za sebou a prosím o odpuštění, nikdy to však nemyslím vážně jelikož se mi zalíbil ten trest za porušení. Čekám avšak nikdy se nedočkám.
ENG
I'm waiting for it to pass, but the feeling stays. I can't help it. I miss that part of myself – yet even with it, I’m not whole. I'm stuck in an uneasy loop, not knowing whether I'm waiting to be made complete, or simply waiting for the feeling of something missing to fade. Maybe I don't want to stop. Reaching my goal feels like a failure of myself.
My final project this year was a continuous unfolding. Since last winter semester, I started observing flocks of jackdaws moving across the fields of Bory. That’s when I began building my video archive, which gradually filled with footage of jackdaws in formation. I’ve always been fascinated by the shapes their flocks assume and the fluid dynamics of their movement.
At first, I focused purely on their aesthetics. I would go watch them regularly, trying to assign meaning to their formations. Eventually, I reached a kind of dead end – they began to haunt me, a constant reminder of my inability to grasp or process them.
I waited.
I walk behind myself, asking for forgiveness – but I never truly mean it. I've come to like the punishment for what I have broken. I wait – but I never arrive.