Bakalářské práce 2025
Sochařaská instalace 4x2,1m
Poslední dech vsáknutý ve dřevě,
Poslední dech někoho koho již jméno nikdo nevysloví
Otisk těla v letokruzích
A šepot jazyku co mi je už tak cizí
Poslední dech někoho koho již jméno nikdo nevysloví
Otisk těla v letokruzích
A šepot jazyku co mi je už tak cizí
ENG BELLOW
Celá stěna je pro mě zhmotněním momentu prolnutí historie a současnosti. Staví nás do situace, kdy jsme nuceni konfrontovat vlastní minulost a dát se do fyzického i mentálního pohybu – vpřed. Vnímám ji jako agresivní překážku, která vyžaduje naši vůli ji překročit. Hranici, kterou jsme postavili, ale která nás zároveň svazuje. Je to blok, se kterým se setkáváme – ať už jako jednotlivci, nebo jako společnost.
Původní koncept vycházel z mé frustrace a neustálého narážení na hranice možnosti napojit se na rodinnou historii. Po skončení druhé světové války a následném odsunu Němců se naše rodina rozpadla a s její německou částí jsem se nikdy nesetkala. Téma jsem poprvé otevřela ve své předchozí práci Rodinné kořeny, kde jsem narazila na silná omezení: jazyk, kulturní kontext, vzpomínky, které už nelze zpřítomnit. Právě jazyk byl pro mě symbolem této propasti – něco tak přirozeně srozumitelného se najednou mění v překážku, i mezi generacemi jedné rodiny.
Tento konflikt mezi minulostí a přítomností jsem začala vizuálně zpracovávat skrze umrlčí prkna – objekty, které reprezentují nahromaděné události a zapomenuté příběhy, čekající na naši reakci. Jsou to nositelé identity, která už vybledla, artefakty mrtvého dřeva napuštěného životem, který už odešel. Jsou pozůstatky, které k nám mluví jazykem, kterému nerozumíme.
Zeď, kterou jsem vytvořila, má dvě strany: jednu „mrtvou“, složenou z odlitků a druhou „živou“, nepopsanou, čistou, až industriálně působící betonovou plochu. Divák je při první konfrontaci postaven právě před tu mrtvou stranu – čelí vybledlým jménům, myšlenkám a životům těch, které historie zapomněla. Aby mohl zažít druhou stranu, musí se fyzicky přesunout. Pohybem se tak odpoutává od toho, co již skončilo, a otevírá se prostoru pro nový začátek, nepopsanou přítomnost.
3
Tímto zásahem jsem chtěla zároveň narušit tradiční vnímání výstavního prostoru – zavést do něj prvek monumentální překážky, která není jen objektem k pozorování, ale výzvou k překročení. Zeď symbolizuje vizuální i myšlenkovou hranici mezi námi a pochopením. Je to konfrontace s minulostí i současností. Narážíme na něco, čemu už nelze porozumět, něco, co se rozpadá a mizí. A právě tímto vědomím krokem vpřed – fyzickým i mentálním – se může otevřít nová perspektiva.
The entire wall is, for me, the embodiment of a moment in which history and the present intertwine.
It places us in a situation where we are forced to confront our own past and set ourselves into both physical and mental motion – forward.
I perceive it as an aggressive obstacle that demands our will to overcome it.
A boundary we have built, yet one that simultaneously binds us.
It is a block we encounter – whether as individuals or as a society.
It places us in a situation where we are forced to confront our own past and set ourselves into both physical and mental motion – forward.
I perceive it as an aggressive obstacle that demands our will to overcome it.
A boundary we have built, yet one that simultaneously binds us.
It is a block we encounter – whether as individuals or as a society.
An obstacle composed of casts of death boards – in German, Totenbretter – wooden planks traditionally found in the Šumava region and the adjoining Bavarian forests.
These memorial boards, often carved or painted with the names and dates of the deceased, marked the spot where the body once rested before burial. Here, the names have already seeped into the grain of the wood, merging with it, becoming inseparable from its material memory.
These memorial boards, often carved or painted with the names and dates of the deceased, marked the spot where the body once rested before burial. Here, the names have already seeped into the grain of the wood, merging with it, becoming inseparable from its material memory.