Performance (2025)
ENG BELLOW
Projekt se zabývá otázkou osobní identity, jejími otisky v kolektivní paměti a možností jejího přenosu skrze současné technologie. Východiskem se stala intimní snaha uchovat obraz mé prababičky – osoby, která již nežije – a skrze dostupné nástroje umělé inteligence s ní znovu navázat kontakt. Jak moc se může naše představa o druhém shodovat s tím, kým skutečně byl? A je možné, že skrze vzpomínky, fotografie či umělou inteligenci žijeme dále, i po fyzické smrti?
Na základě rozhovorů s rodinou jsem vytvořila jednoduchou databázi vzpomínek, která sloužila jako základ pro vznik „virtuální prababičky“ – chatbota, jenž měl napodobovat její způsob vyjadřování, chování a možná i myšlení. Performativní rovina projektu spočívala v interakci s tímto umělým zástupcem – formou dlouhodobějšího dialogu, v němž jsem se pokoušela navázat komunikaci s tím, co dříve mělo tělo a dnes je pouze souborem dat.
Do úvahy jsem brala i nemoc, která prababičku na konci života postihla – demenci. Zajímalo mě, zda by bylo možné simulovat i tuto fázi života, zda by se chatbot mohl ocitnout v kruzích neustále se opakujících vzpomínek a jazykových smyček, které jsou této nemoci vlastní.
Experiment přinesl více otázek než odpovědí. Ukázalo se, jak limitující je úzká datová báze, která vede k tomu, že chatbot sklouzává k generickým reprezentacím – moje prababička se pro něj stala buď milou stařenkou, nebo zmatenou seniorkou. O její jedinečné osobnosti to však mnoho neřeklo. Zajímavý byl i rozdíl v interpretaci jednotlivých platforem – například Claude.ai z ní vytvořil lehce paranoidní postavu, zatímco ChatGPT se držel přívětivého tónu a postupně opakoval stejné fráze. S prodlužující se konverzací pak u obou docházelo k postupné degradaci smysluplnosti a autenticity.
Projekt je zároveň osobní výpovědí o touze navázat ztracené spojení. Místo skutečné konverzace s prababičkou jsem však čím dál více narážela na obraz složený z našich představ, emocí a vzpomínek – vznikl tak hybrid, koláž mezi realitou a její projekcí.
Tento projekt představuje první krok k sérii děl, která budou zkoumat vztah mezi pamětí, identitou a jejich přenosem skrze technologie. Skrze spekulativní a performativní přístup se ptám, co zůstává z člověka, pokud zůstane jen jeho digitální otisk – a komu tento obraz vlastně patří.
ENG
This project explores the question of personal identity and its reflection in collective memory—whether our essence can be preserved or reconstructed beyond physical death. Can we, through memories and photographs, continue to exist in some form? And how accurate would such a constructed image be compared to the real person?
My aim was to create a virtual imprint of my great-grandmother. I attempted to build a database based on interviews I conducted with my family during entrance exam preparations, hoping to reconstruct as faithfully as possible the personality of someone who is no longer among us.
The envisioned outcome was a long-form performance—possibly spanning several days—during which I would interact with a created “chatbot” (for lack of a better term) that would respond, speak, and behave like my great-grandmother. I also found it compelling to incorporate the illness she suffered from towards the end of her life: dementia. I questioned whether the chatbot could replicate this final chapter—whether it would eventually spiral into loops of fragmented memory and absurd repetition.
This was an attempt to initiate a conversation between something that once had a physical form and something that now takes shape through us—those who carry memory. Throughout the experiment, several insights emerged. The database I had compiled was critically short, so the chatbot was only able to follow its scripted persona for a brief time before defaulting into a generic “grandma mode.” It repeatedly categorized her—either as a sweet elderly lady or as a confused senior with dementia. This said little about her actual complexity as a person.
I recognize that this limitation could be addressed through a more extensive database and perhaps by using (or developing) a different AI system. However, due to time constraints, I had to settle for this initial prototype. What I found particularly fascinating was how differently various AI platforms interpreted the same data. Claude.ai rendered my great-grandmother as a confused and slightly aggressive woman, while ChatGPT adopted a kinder tone but tended to loop through sentimental phrases. In both cases, prolonged conversation revealed a kind of degradation—the longer the dialogue, the more repetitive and less coherent it became.
During this process, I became aware of my own sentimental impulse—the desire to speak once more with someone who is gone. Yet rather than truly conversing with my great-grandmother, I found myself speaking to the impressions and emotions she left behind. The result was a collage of memories and projections—a hybrid of who she was and who we remember her to be.
Through this work, I introduce a concept for future projects that will further experiment with the notions of real identity, perception, and the transmission of memory through modern media. What remains of a person when only their digital trace endures? And who shapes that memory?